Glen Hansard, irský písničkář, vystupoval v Praze

16. března 2007 v 23:23 | lída37 |  setkávání ...
.. něco z koncertu irského písničkáře Glena Hansarda v Praze..

Tak to byl teda "nářez" ! Úžasnej koncert, narvanej sál, šťastná Maruška... - ale i další zážitek, kdy jsem si zase ověřila, že asi nejsem docela normální. Jakejsi "praštěnej obránce chudejch" .. Že mě to postihne v Praze na koncertě, to jsem teda fakt nečekala. Ale zakončení všeho bylo krásný - přinejmenším úsměvný ...
Jely jsme s Maruškou v sobotu po škole rovnou do Prahy, protože v 8 večer začínal koncert Glena Hansarda, irského písničkáře a "božího" zpěváka ... řekla bych tomu - rockových balad od srdce. Nevím, kam se jeho styl hraní a zpěvu dá zařadit, ale vím, že je to úžasný zážitek. Je krásný pozorovat jeho nadšení a lásku ke hraní a zpívání. Vtáhne vás do toho a zpíváte a ječíte a tleskáte, celé tělo se zaplní tou jeho rytmickou .. aktivitou. Zpíval v Rock Café na Národní třídě...
Přijely jsme o tři čtvrtě hodiny dřív a bylo to dobře. Už před pódiem postávalo docela dost lidí, ale natlačila jsem mezi ně Marušku se slovy:
"Můžu vám sem šoupnout jednu vozíčkářku? Přes ni uvidíte, nebojte, ale ona přes vás ne..!"
Nikdo neprotestoval, bez problémů a s úsměvem ji, vlastně nás obě, pustili mezi sebe. Kousek od nás stál "malý páníček", takový ten liliputek, asi starý jako Maruška. I když nevím, nedal se věk moc odhadnout, třeba i jako Maru bráchové, kolem třicítky, fakt nevím... Jen bylo zajímavý pozorovat, že on stál a Maruška seděla na vozíku a měli hlavy stejně vysoko. Páníček měl malé manšestrové sáčko, krátké zvlněné namelírované a trochu nagelované vlasy a byl takový .. vážný... až smutný...
Trochu jsem měla kvůli němu od začátku starost. Když jsme tam totiž všichni stáli asi hodinu a stále se ještě nehrálo, protože klub byl sice už plný, ale venku bylo asi ještě 100 čekajících lidí, tak nejednou vedle mě stál vysoký tmavý kluk s mastnýma vlasama a náušnicí v uchu, který odstrčil bez vysvětlení toho malýho páníčka stranou. No, viděla jsem rudě...
"No, to si snad děláte srandu? Myslíte, že ten kluk přes vás uvidí?" - musela jsem reagovat. Ostatní koukali jinam...
"Já jen první tři písničky.., fotím pro Rock Café..! - chabě se bránil. Upřímně, na fotografa nevypadal ani náhodou...
"No, tak snad by bylo dobrý to tomu klukovi říct, vysvětlit mu to .. a omluvit se, ne.. ?"
Ten malej tam stál, odsunutej, mlčky, odevzdaně a ... nebránil se .. neprotestoval. Bylo mi nanic a bojovala jsem sama se sebou. Mám mu říct, aby šel blíž k Marušce a tomu mastnýmu vysvětlit, že přes něj i tak uvidí ... a může fotit třeba .. jak o život? Nebo se na to vykašlat, protože mi taky ten malej může říct: " .. starej se o sebe, babo praštěná .., starostlivá !" Ale dívat se na tu nespravedlnost a nezasáhnout mi prostě nešlo, ... tak jak..?
Nevěděla jsem fakt, co dělat, tak jsem si dala sama pro sebe limit - tři první písničky! Jestli ten mastnej kluk nevypadne jak říkal, tak toho malýho "ochráním". Ať chce, nebo ne... /to je strašný, co?.., třeba nejsem normální... mě napadlo...!/
Začalo to naprosto skvěle. Kapela The Frames, se kterou zpívá a hraje Glen Hansard, přicházela na pódium obecenstvem. Není tam v Rock Café jinej přístup. Tak se stalo zajímavý a nečekaný - naprostý a dotekový - setkání s Glenem Hansardem. Poklepal mi na rameno holohlavej pán a rozpačitě /anglicky/ se ptal, jestli kolečko Maruščinýho vozíku jej udrží, když na něj stoupne. Maruška řekla: "Yes, no problem!" ... a pán vyskočil na pódium přes to Maru kolečko a další noha byla - Glenova. Položil Marušce ruku na rameno, a pak ji dal na její hlavu... né, že by se opíral, víc jako omluvně, že jí šlape na vozík.. a vyskočil na pódium taky. Další šli jinými směry k pódiu, už nikdo neskákal přes Marušky vozík.
Hráli v sestavě ... z leva - kytara, housle, Glen - kytara a zpěv, bicí, basová kytara a zpěv /občas klávesy/. Nastoupili a hráli naprosto úžasně a naplno od první písničky do poslední.
A já přesto měla z toho překrásnýho zážitku ... vyrušení. Byl to ten můj limit mastnýmu "o prvních třech písničkách" a záchraně malýho páníčka. Jenže v rámci té hudební krásy fakt nevím, kdy jsem se podívala, kde ten mrňavej stojí... a zda vidí!!!, ... což jsem měla v úmyslu, nastane-li problém, řešit.
A koukám jako blázen..! Mastnej kluk nevím kdy odešel a ten malej? Stál přímo u pódia a spokojeně trsal do rytmu Glenovejch úžasnejch písniček. Ulevilo se mi. Vyřešilo se to vlastně samo. No, úplně samo ne, ale dobrou vůlí vysokýho mladýho kluka, kterej stál od začátku u pódia a .. toho malýho nakonec pustil před sebe. Občas jsem během koncertu koukla na ty dva - byli v pohodě. Do rytmu přešlapovali z nohy na nohu, malej jako velkej.
Maruška tleskala jak o život, zpívala většinu písniček, prostě zažily jsme dvě hodiny přepěkný vzrušující hudby. A Glenovy usměvavé oči mnohokrát za koncert zalítly dolů pod pódium - na šťastnou a rozzářenou Marušku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama