... jeden konec světa ...

20. března 2007 v 20:50 | Lída a někdy i Maruška ... jsme tým... |  o krásných knihách..
Australský spisovatel Tim Winton píše vytříbeným jazykem. Teskně až melancholicky napsal dojemný příběh plný vášně, trochu love story i thriller zároveň, s názvem Tep prachu. Úžasné čtení.

Nabírají rychlost a Mazur trochu blbne u volantu, aby děcka pobavil. Fox natáhne krk a uvidí Sal, jak se s Mazutem muchlá a líbá ho na krk. Otočí se zpátky, vidí své olivovníky, které sázel jako semenáčky, míhají se u horní pastviny kolem nich jako zaprášené procesí.
"Smyk !" vykřikne Kolťák.
Mazut starého holdena trochu vytůruje, zadek s korbou sklouzne do smyku a vystřelí zpátky, a děti řvou nadšením. Koleje na cestě za nimi létají zdivočele ze strany na stranu.
A pak má v puse hlínu. Obloha je náhle pryč.
Fox si chvíli myslí, že usnul, že má za sebou dlouhý, horký den a proudí kolem něho chladný vzduch. Ale ve tváři ho škrábe suchá tráva a po zemi se rozlévá prapodivné rudé světlo. Je to zvláštní, ale nejdřív si vzpomene na svoji mámu, že zas leží na zami vedle ní. A přemýšlí o olivách, které rok za rokem padají na zem.
Ucítí benzín, převrátí se a rozčísne ho ta nejprudší bolest, jako by mu do hrudi někdo zaťal sekyru. Bože na nebi, vždyť leží na pastvině. Najednou ho přepadne panika, že ho tu nechali, a rychle se podívá na pravý pruh silnice za branou. Zvedne se na kolena a okamžitě mu dojde, že má zlomenou klíční kost.. Stojí, ruce zkřížené na hrudi, a snaží se zorientovat. Světlo prýští ze země, po cestě se řítí rudý oblak prachu, až se přes něj přežene a jako vlna se vyvalí na asfaltku.
Dobelhá se po kamenité hlíně k odtokovému příkopu, kde světla pickupu propalují zem. Na strništi sebou škube drát z plotu, syčí a chytá ho za nohy, když se kolem něj potácí. Doklopýtá k převrácené jednotunce, volá je jménem, všechny je volá jménem, a při pohledu na hmyzí podbřišek auta, na kterém se zlověstně otáčí zadní kolo, se mu zvedá žaludek.
Po dětech nikde ani stopa.., určitě jsou v pořádku, ale než na ně stačí zavolat, uvidí Mazuta, jak napůl visí z kabiny. Jde k němu, klekne si a vidí, že má ruku na padrť a zbytek vypadá jako pracovní pytel plný nářadí. Bože můj, pomyslí si, jak dlouho sem byl mimo? Zem pod nohama má umazanou krví a jeho brácha je prostě mrtvej.
Teď slyší Sally, ale v temné kabině ji nevidí. Ozývá se zevnitř jenom jako hrozivý, vlhký zvuk. Fox přeleze po čtyřech ke spolujezdci, řve přitom bolestí, ale nasouká se po břiše promáčklým okýnkem dovnitř. Zvlněná střecha auta je pod ním horká a klouže. Ucítí puch sraček a vůni bonbónů, šmátrá jednou rukou, dokud ji nenajde vklíněnou pod sloupkem volantu - z trupu jí trčí kusy kovu.
"Lu?"
Nahmatá dlaní její rty.
"Je to dobrý", říká ona, "necítím to. Zpívej, Lu".
Ucítí, jak z ní unikne dech dřív, než stačí odtáhnout ruku. Tvář mu jako vodopád zkropí její horká moč. Probere se zase venku na hlíně. Stejná noc, možná i stejná minuta.
Dál prohledává auto, pokřižuje se, aby si ulevil a úzkostlivě v sobě živí naději.
Ale na kamenité mezi najde Kolťáka, hlavu má rozpolcenou jako meloun, pořád ještě voní mýdlem a pyžamo má čisté.
Kovová kytara v pouzdře, v kolejích přímo před ním. Zaprášená mandolína. Složená deka plná bodláčí.
V dálce u jejich domu štěká uvázaný pes.
A nakonec, na druhé straně cesty na měkké hlíně, zářící v měsíčním světle, Káča. Leží tam ve své noční košilce jako padlý papírový drak, dýchá, dýchá, ale on ji za nic na světě nedokáže zvednout. Klíční kost ho dře jak zlomený nosník. Když to zkusí ještě jednou, její váha ho málem rozerve vejpůl a on padne na znak do krví zbroceného ovsa. Zády mu projede ostrá křeč, ale pořád cítí horký dech dítěte na své paži. S námahou se postaví na nohy, chvíli ztěžka oddechuje, pak zdravou rukou vezme malou, teplou nožku a začne táhnout dítě podél vyjeté koleje, pár kroků bolesti vzdoruje, ale zní to, jako by po hlíně táhl pytel brambor, tak se zastydí a přestane. Vůbec s ní neměl hýbat. Ustoupí, šlápne do rozbitého těla kytary, ta vykřikne, a on chvíli dělá strašný randál, jak se snaží tu potvoru setřást z nohy.
Nad domem visí měsíc. Fox kulhá po cestě. Plazí se a šourá. Nechá je tam ležet při měsíčku. Vítr nefouká, ale drát z plotu zpívá a sykot letí plevelem. Přímo za zbořeným plotem se ve tmě chvějí těžké oranžové květy vánočních stromů a za nimi svítí broučí hřbety melounů. U domu vystoupá s čím dál větší bolestí po schdoch na verandu, a jak mu kyčle vypoví službu, zavrávorá, narazí do zárubně a rozmázne po dřevěném rámu něčí krev.
Stůl na verandě přetéká krabími krunýři a rozmáčenými novinami.., do jídla se pustili mravenci. Talíře, láhev od piva, típnutý joint. Na podlaze z blahovičníkových prken leží gumový dětský sandál.
Uvnitř se podlaha jen blyští. V telefonu zní vyzváněcí tón. Dům voní životem, ale on ví, že právě viděl konec světa.
Ten úryvek z knihy je úžasný...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama