Opravdová od Mattela..

17. března 2007 v 12:39 | lída37 |  dopisy a články do novin..
... nebo jen opravdová?... aneb ... mamčin skvělý tip na vánoční dárek ...
napsala Maruška a na svém blogu http"//maruska17.blog.cz , který píše jedním prstem ..

"Mami, já už vím co bych moc chtěla z té Paříže. Víš, bárbínu, tu "opravdovou od Mattela", ... ale mami, víš, já bych chtěla ... černošku... " - vydechla s úlevou, nad tím dlouhým přemýšlením a velkým rozhodnutím, malá culíkatá prvňačka.
Tak toto obrovské a "zásadní" rozhodnutí padlo před patnácti lety a ta prvňačka jsem byla já. A s tou černoškou, pravou od Mattela, to bylo tak...
V té době byl každou neděli dopoledne v televizi dětský pořad, už nevím, jak se jmenoval, ale vystupoval v něm žlutý pták Čau. Takové přerostlé kuře, co uvádělo pohádky, vítalo hosty pořadu a dělalo srandy. Taky vycházel časopis Čau a většina z nás dětí ho odebírala. V tom časopise občas vycházely "čaulíře". Byla to vždycky stránka, možná dvě, už si to přesně nepamatuju, natisknutých jakoby peněz, které se vystřihovaly a sbíraly. Kdo z dětí měl víc "čaulířů", ten byl větší borec. Vyměňovaly se za ... to fakt nevím za co, ale někdo jich měl prostě víc. Taky jsem je sbírala, ale nikdy jsem žádné za nic nevyměnila, a taky jsem nikdy žádný velký "čaulířový" borec nebyla. Nejsem moc soutěživý typ...
V tom časopise Čau se vyhlašovaly všemožné výtvarné, literární a kdoví jaké soutěže a my děti je plnily a posílaly odpovědi a kreslily obrázky a psaly příběhy. Jednou byla vyhlášená soutěž pro ty, co sbírají čaulíře. Kdo zodpoví správně ty a ty otázky, do termínu odešle a bude vybrán, může se zúčastnit veliké aukce, kterou pořádá pták Čau spolu s televizí.
Taky jsem se té soutěže zúčastnila, otázky správně zodpověděla a v termínu odeslala - a představte si, oni mě vybrali. Přišla pozvánka, že tehdy a tehdy se v Praze, v hotelu Intercontinental, koná velká dětská aukce, které se zúčastní nejen pták Čau, ale i mnoho známých televizních osobností. Tak to bylo překvápko..!
Z naší školy tu obálku dostala ještě jedna holka. Lucka byla tehdy myslím osmačka. Chodila k nám do třídy ještě s kamarádkami často. Pomáhaly naší paní učitelce se mnou o přestávkách. Byla jsem tehdy první a jediný žáček na invalidním vozíku, tak se o mě staraly a povídaly si se mnou, když děti z naší třídy běhaly venku, nebo se procházely po chodbě.
A přišel den D - odjezd do Prahy. Obrovský nádherný hotel, všude krásné koberce, křesla, sklo a kytky, úžasné a velkolepé pro sedmiletou holku z malého městečka. U dveří do sálu nám dali moje aukční číslo napsané na velké čtvrtce. Já dostala 37 /mám ho stále v šuplíku s poklady../. Uvedli nás na místo v první řadě, jednu židli odebrali, aby mamka mohla zasunout můj vozík vedle sebe.
Pamatuju si živě na to malé podium a velké hemžení. Viděla jsem zblízka toho tlustého ptáka Čau, přišel a pošimral mě svým žlutým křídlem na nose, taky pana Rosáka, Chalupu a Hložka a Štěpánku Haničincovou a ještě další naše velké hvězdy z televize. Byl to teda zážitek úžasný ...
Já žmoulala v ruce svoje papírové čaulíře a vůbec jsem netušila, co se bude dít. A co je vlastně aukce, to jsme taky moc nevěděly - mamka trochu, ale já vůbec ne. Jen jsme viděly kolem stěn vystavené očíslované věci, co se budou dražit. Spousta maličkostí a dárků od známých lidí. Hrníček od Gotta, tužka od Zagorky... - teď kecám, nepamatuju si, co tam všechno bylo a od koho.
Ale to předposlední k vydražení, to velké a vzácné z dárků, bylo horské kolo. No a největší a nejvzácnější - to byl pětidenní zájezd pro dva - do Paříže. Tak to si pamatuju přesně! To kolo bylo zelený a líbilo by se některýmu mýmu bráchovi, jsem si tehdy říkala, ... a zájezd do Paříže, ten by se zase líbil mamce /a mě taky, samozřejmě.../. Jenže s mýma pár čaulířema máme tak ... na preclíky, co se tam daly koupit, to bylo jasný.
Ta osmačka Lucka byla někde vzadu v sále, jen jsme si zamávaly. Ona to nepodcenila. Měla čaulířové bohatství a to já vůbec netušila. Sesbírala od všech spolužáků a kamarádů co kdo měl a jela do Prahy - vyhrát...
Ale co se nestalo. Lucka opravdu čekala až na závěr a soutěžila s nějakým klukem o ty nejkrásnější dárky. Zvedala svoje číslo a přihazovala, jako nějaká profesionálka.
Před posledním dražením za mnou přilítla, oči navrch hlavy:
"Maruško, nedala bys mi, prosím tě, svoje čaulíře? Tobě už k ničemu nejsou a mě třeba pomůžou. Jestli vyhraju tu Paříž, opravdu ti přivezu, co budeš chtít. Maru..., co?"
Dala jsem jí svůj poklad a ona díky tomu fakt tu Paříž vyhrála. "Maru, Maru, v pondělí ve škole mi řekneš, co ti mám přivézt, jo? Vždyť já vyhrála jen díky tobě!" - přiletěla a objímala mě šťastná vítězka.
No, a jak to dopadlo? Lucka za mnou v pondělí nepřišla. Do Paříže odjela, přijela a ... nikdy se nedověděla, že jsem si strašně přála tu černošku, tu pravou bárbínu od Mattela. Do třídy o přestávkách za mnou přestala chodit a dlouho jsem ji neviděla...
Dnes ji občas potkáváme, je to máma dvou dětí a já už jí tu dětskou "zradu" dávno odpustila. Odpustila, ale nezapomněla. Zjistila jsem, že ani máma ne. Když jsem ke dvacátinám dostala od bráchů a rodiny velikonoční pobyt v Paříži, na Lucku jsme si vzpomněly. Mamka mě tlačila od Vítězného oblouku po širokém bulváru Champs-Élysées. Té krásné elegantní ulici stále plné Pařížanů a kosmopolitního davu turistů a plné luxusních obchodů, divadel a slavných restaurací, co směřuje k Tuilerieským zahradám a pokračuje k muzeu Louvre.
No, a najednou jsme stály u malého obchůdku s hračkami a mamka říká:
"Maru, nekoupíme tu černošku, když už jsme v Paříži? Já vím, jak tě to moc mrzelo, že se ta Lucka na tebe vykašlala..., co říkáš? Víš, třeba neměla dost peněz, nebo ji neměli..., tak ji koupíme teď, co?"
"Ale mami, už jsem velká ..., a škoda Eur.., koupíme něco děckám..."
No, nekoupily jsme ji.
Letos, jako každý rok, už brzy na podzim v televizi začaly reklamy na hračky - aby děti nezapomněly, že brzy budou Vánoce. Taky jsem si už všimla reklamy na bárbíny, i na ty "pravé od Mattela"... Zase jsme si s mamkou na Lucku a tu černošku vzpomněly a smály se tomu, jak je ta stará dětská křivda stále v nás....
A včera to mamce došlo. Přišla na to, jak z nás to nedořešené dostat, jak to vlastně dořešit. Nemohla prý dospat rána, aby mi řekla, co dostanu letos za dárek k Vánocům. Nadšeně a vzrušeně mě budila:
"Maru, Maru, mám to! Už vím, co dostaneš od Ježíška. Konečně ti dám ten dárek za Lucku, tu černošku."
Vykulila jsem rozespalé oči, ... o čem to mluví?
"Maru neboj, ne tu "pravou od Mattela", jen - pravou. Adoptujeme si na dálku pravou černošku nebo černouška z Afriky a zaplatíme školné. Je to 6 tisíc ročně, teda 500 měsíčně, ani ne 17 korun denně. Je to přes UNICEF, tedy žádnej podvod, však jsme na to koukaly před časem na internetu. Od ledna budou ty vyšší sociální dávky, tak tu pětistovku měsíčně zvládneme. Co říkáš? Vždycky sis moc přála černošku, tak ti nějakou najdeme. Kdybych kouřila, byla by to minimálně pajda denně. Už nekouřím, bude to denně jen 17 kaček, tak vlastně ušetříme. Co, Maru? No, to je nápad!" - poskakovala tady mamka, šťastná, jak to krásně vymyslela.
Tak si od včerejška hledám na internetu svůj dětský vytoužený dárek, konečně svou černošku... - ... a pravou!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: A jak to dopadlo? No, našla si ji Maruška na servru Adopce Afrika, centrum NAROVINU - ještě před Vánocemi.
Everline Nabwire se jmenuje naše "černá bárbínka", je jí 12 let, žije na okraji Nairobi, v Keni, v Africe. Od ledna 2007 jí platíme školné 600 Kč měsíčně a sem tam jí posíláme dopisy a malé balíčky. Sešity, tužky a gumy, propisky, omalovánky, křídy, sladkosti a hračky ... a tak../. A je nám fajn...!
Jo a podařilo se nám "udat" ještě jednu holčičku, tu si adoptovala naše skvělá zubařka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peťula Peťula | 5. května 2010 v 13:34 | Reagovat

My máme taky :o). Z Guiney, Halimatou Diallo, píšu si s ní francouzsky,jé :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama