Spisovná čeština a jazyková kultura

5. dubna 2008 v 22:01 | Lída ... a spol. |  maturitní otázky mé dcery
Prestižním, reprezentativním útvarem s celonárodní působností je spisovná čeština. Uplatňuje se ve veřejné komunikaci, převážně psané, oficiálního charakteru: je to např. jazyk vzdělávání, zákonodárství, administrativy, sdělovacích prostředků, v převážné většině i umělecké literatury.

Spisovná čeština je předmětem odborného zájmu jazykovědců, a to pro potřebu jejího pěstění, kultivování.
Charakterizujeme-li spisovnou češtinu jako jediný útvar národního jazyka, musíme přiblížit posloupnost pojmů úzus - norma - kodifikace:
úzus - obvyklé jazykové prostředky používané celým jazykovým společenstvím bez ohledu na jejich správnost nebo vhodnost;
norma - jazykové prostředky vyskytující se v mluvě uživatelů češtiny, snažících se o kultivované, spisovné vyjadřování;
kodifikace - zachycení, "uzákonění" normy v jazykovědných příručkách, přinášejících poučení o výrazových prostředcích pokládaných za spisovné; kodifikace se tudíž zpožďuje za normou, proto je nutné kodifikační příručky vždy po nějakém čase inovovat, aby věrně odrážely soudobou jazykovou praxi (soudobou spisovnou normu).
Základní kodifikační příručky - slovníky:
Příruční slovník jazyka českého (9 svazků, 250 tisíc hesel, 1935-1957)
Slovník spisovného jazyka českého (4 svazky, přes 192 tisíc hesel, 1958-1971, 2. vyd. 1989 v 8 svazcích)
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1 svazek, necelých 50 tisíc hesel, 1978, 2. vyd. 1994)
Mluvnice -
mluvnice a učebnice schválené ministerstvem školství.
Kromě toho, že se dorozumíváme některým z uvedených strukturních útvarů českého národního jazyka, můžeme ve své řeči (spisovné nebo nespisovné) užívat prvky, které vypovídají o naší příslušnosti k nějaké profesní nebo zájmové skupině. Obvykle se mezi nimi rozlišují profesní mluva, slang a argot .
Vše prochází stálým vývojem, zvláště v poslední době vyvstává potřeba přehodnocení některých definic (zvláště argotu) - někdy nelze přesně určit hranici mezi profesní mluvou a slangem (např. u mluvy vojenské), nebo slangem a argotem (např. mluva sprejerů).
Profesní mluva
vzniká mezi příslušníky určitého zaměstnání, kteří ve snaze o jazykovou hospodárnost, ekonomičnost si vytvářejí zkrácená pojmenování. Svou profesní mluvu mají např. horníci, železničáři, nejrůznější řemeslníci, zdravotníci (příklady z lékařského prostředí: pacoš - pacient, žluťas - dítě s novorozeneckou žloutenkou, oxík - pulsní oxymetr, jipka - Jednotka intenzivní péče, reska - resuscitační oddělení, uspávač - anesteziolog, slepák, apenďour - slepé střevo, císařák, kajzr - císařský řez, studená klinika - márnice).
Slang [slenk] je mluva příslušníků rozličných zájmových skupin, kteří, na rozdíl od jazykové ekonomie profesní mluvy, vytvářejí na principu jazykové hry (např. využitím metafory...).
Znám je např. slang rybářský, trampský, skautský,sportovní aj., myslivecká mluva (svébytná svou ustáleností, územním rozšířením a závazností v mysliveckém prostředí) či důvěrně známý školní slang (máťa, fýza, čenina .., koule, stolička, čtverec,..říďa, úča..)
Argot
se vytváří v "kriminalizovaném" prostředí, např. v komunitách překupníků drog, narkomanů, "pasáků" a prostitutek, zlodějů apod. Principem je vytvoření tajné mluvy, které by okolí nerozumělo. Jako příklad argotu může posloužit mluva "pražské galérky" nebo "brněnské plotny", zaznamenaných argotických mluv pražského a brněnského podsvětí z období mezi 1. a 2. světovou válkou.
Příklady argotických výrazů: vybílit káču, stříkačka, šplíchačka, chlupatej, lóve, dávat bacha, čokl, prachy, fízl, špicl, být v chládku, být v bryndě, mít kliku; rychna, pekle, lochna, lochčit se, glocna.
Jazyková kultura = úroveň jazykového vyjadřování a péče o jazykovou stránku ústních a písemných projevů.
- týká se užívání jazyka ve všech situacích
- jejím studiem (a péčí o ni) se zabývají jazykovědci
- k výchově v tomto směru přispívá hlavně škola, ale i média
- základem je spisovný jazyk, sloužící při komunikaci ve veřejném styku
- působí i jako prostředek k projevu každého člověka
- výrazně se v ní otiskuje i kulturní atmosféra společnosti určité doby
Historie
- odborný zájem o českou jazykovou kulturu se začíná rozvíjet na přelomu 14. a 15. stol.
- Jan Hus - základy novodobého pravopisu, český jazyk zbaven archaismů + snaha o vymýcení germanismů
- 2. pol. 16. stol. - Jan Blahoslav: "Gramatika" + "Vady kazatelů" - 1. kniha o kultuře mluveného slova
- Jan Ámos Komenský - "Umění kazatelské" - o praktické rétorice
- Národní obrození: čeština je pro Čechy předpokladem a pro svět důkazem národní existence
- Josef Dobrovský - podíl na vzniku terminologie jazykového systému
- Josef Jungmann: Slovník česko-německý
- Jan Evangelista Purkyně - názvosloví
- koncem 19. stol. - ČJ se stává rovnoprávným evropským jazykem
- 20. léta 20. stol. - vznik Pražského lingvistického kroužku
- po r. 1945 - založen Ústav pro jazyk český Československé akademie věd v Praze → vytvoření kompletního slovníku ČJ.
 


7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jrsjrtwjwnb jrsjrtwjwnb | 2. října 2010 v 18:01 | Reagovat

hm

2 kristina kristina | E-mail | 25. září 2013 v 10:21 | Reagovat

mocinky hezky juj mam vas rada ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.